Práce je součástí každodenního života pro většinu dospělé populace. Nejenže člověku poskytuje možnost finančního výdělku, ale je i místem, kde se jedinec stává součástí systému (společenského, organizačního apod.). Tento systém mu poskytuje strukturu (času i aktivit), status a pracovní roli, a v neposlední řade i možnost seberealizace. Člověk často nepracuje sám, ale působí v pracovním kolektivu, tudíž i profesionální sféra je vyplněná vztahy, které mnohokrát přesahují hranice formality.

Jeden z faktorů, který přispívá k vnímání zaměstnanosti jako velmi důležité části života, je tendence vidět nezaměstnanost jako negativní událost a označovat ji za akutní stresor. Ztráta zaměstnání si vysloužila osmé místo ve všeobecně známém inventáři stresujících životních událostí od autorů Holmese a Rahe. Nezaměstnanost je stresující událost s vícerem negativních dopadů na psychiku jedince a jeho fungování.

Ztráta práce

Jelikož je práce úzce spjata s určitou rolí a pozicí jedince ve společnosti, pomáhá v jeho seberealizaci a motivovanosti, souvisí i s jeho osobní identitou. Právě z tohoto důvodu ztráta práce neznamená pouze ztrátu výdělku, ale narušuje selfconcept, vede ke ztrátě sebeidentity, což má za následek negativní vliv na socio-emocionální potřeby. Dalším nechtěným následkem je sociální vyčlenění týkající se řady oblastí života, např. ekonomické vyloučení (které vede k finanční závislosti a neschopnosti samostatně podporovat sebe a svoji rodinu), institucionální vyloučení (kdy je člověk nucený obrátit se čistě na státní instituce poskytující pomoc, což může vést k pasivitě či dokonce hanbě) a sociální vyloučení (znamenající ztrátu sociálních kontaktů).Nezaměstnaní lidé s takovýmto vysokým stupněm sociálního vyloučení vykazují vyšší pasivitu a to jsou právě ti, co nejčastěji rezignují na hledání práce.

Čím déle, tím...

Ztráta pracovní role a aktivit, které s ní souvisí, mohou vést k frustraci, pocitům osamělosti, hněvu a ztrátě zájmu nebo síly něco s danou situací dělat. Čím déle tento stav přetrvává, tím jsou tyto emoce intenzivnější.A právě u déle nezaměstnaných lidí se oproti krátce nezaměstnaným projevuje vyšší nenaplnění socio-emocionálních potřeb. Na délku nezaměstnanosti člověka může mít vliv i jeho self-efficacy, tedy důvěra v efektivnost vlastních činů (jakýsi opak pocitu bezmoci). Jedinci s nižší mírou self-efficacy vykazují vyšší úroveň stížností ohledně jejich fyzického i mentálního zdraví a v nezaměstnanosti setrvávají dvakrát delší dobu než jedinci se střední, či vysokou mírou self-efficacy. Jedná se tak o začarovaný kruh, ze kterého není jednoduché se vymanit, protože na jeho začátku může stát snížená míra self-efficacy, která brání dřívějšímu ukončení nezaměstnanosti, a dlouhodobá nezaměstnanost pak opět podporuje snižování self-efficacy, ztrátu sebehodnoty či sebeidentity.

Jak dál?

Možností, jak pomoci nezaměstnaným jedincům ke zlepšení jejich celkového well-beingu, návratu sebehodnoty a odvahy něco se svojí situací dělat, či je motivace k činnosti, je více. Je však třeba mít na paměti, že se nejedná o jednosměrné opatření. Co může učinit společnost, to může učinit i jednotlivec. Ať už vyhledat poradenské centrum v okolí, nebo účastnit se různých kurzů, které by vedly ke stabilnímu zájmu o vyhledávání zaměstnání. Čím dříve, tím lépe, protože ne vždy se čekání vyplatí.